THE PAYOFF — VYÚČTOVÁNÍ
Major James N. Hardin  —  New York to Oberplan  — Kapitola XVII

1. května jsme přesunuli naše velitelství pluku do Haselbachu. Byli jsme velmi zaneprázdněni přebíráním PW (Prisoner of War; válečný zajatec) a čištěním měst. Celé týdny jsem byl schopen získat pro spánek maximálně šest hodin za noc.
2. května jsme se přesunuli na místo poblíž Haagu. Pracovali jsme okolo Windorfu a dalších měst na Dunaji nebo v jeho blízkosti.
3. května jsme byli na kopci s výhledem na Pasov – tam byli němečtí vojáci, ale žádní Američané, kteří byli na druhé straně řeky od nás. Pasov vypadal jako docela velké město s řadou nemocnic. Na střechách jsme viděli červené kříže. Z tohoto důvodu jsme město neostřelovali. Byly to dva dny předtím, než se americké jednotky objevily na druhé straně Dunaje a vstoupily do Pasova.
4. května jsme vstoupili do Rakouska přes Oberkappel. Náš plukovní CP (velitelství pluku) byl zřízen v Altenhofu. Tato část Rakouska nemohla neoslovit milovníka kopců a hor. Bylo to tady opravdu krásné. Stále jsme nacházeli velké množství německých vojáků, z nichž mnozí byli osamocení opozdilci. V mnoha případech bylo město jednoho dne bez nepřítele a další den jimi přetékalo.
   Neměli jsme dostatek vojáků na to, abychom udrželi tato města obsazená nebo abychom pokryli celou oblast, kudy jsme procházeli. Všechny naše prapory byly mobilní. Bylo zabráno dostatečné množství německých nákladních automobilů, aby se najednou mohl pohybovat celý prapor bez pomoci zvenčí. Pěchotní rota obvykle nemá žádný transportní prostředek, pomocí kterého by mohla přesunout své vojáky.

5. května jsme při čištění měst v této části viděli loď, která plula po Dunaji ve směru na Pasov. Když jsem zastavil džíp, abych se na to podíval, viděl jsem někoho na lodi mávat bílou vlajkou. Nikdy jsme se nedozvěděli, kdo je na této říční lodi, ale je velmi pravděpodobné, že cestující byli hlavně pacienti německé armády. Den předtím jsme dostali zprávu, že někdo chce přemístit nemocniční loď. Před válkou byla na Dunaji silná doprava až do Pasova.
   Téže noci jsme se přesunuli do Aigenu, poblíž československých hranic. Několik dní stále lilo a všude bylo bahno.

6. května brzy ráno, což byla neděle, jsme zaúkolovali starostu aby prohlédl město, co se týče PW (zajatců). Do této doby se sem nastěhovala divize a my jsme odešli do Československa. Zřídili jsme náš plukovní CP (velitelství) v malé vesnici za hranicí. Dalekohledem jsme mohli vidět německé vojáky v blízkosti Oberplan – Horní Plané, která byla jen asi dvě míle daleko, s řekou mezi námi. Tato část Československa byla velmi kopcovitá a hodně zalesněná. Určitě to vypadalo jako lovecký a rybářský ráj.
   Pozdě odpoledne 3. prapor překročil řeku a vstoupil do Oberplan – Horní Plané, města s asi dvěma tisíci obyvateli, které bylo docela dobře opevněné.
   (pozn. Aleše Křiváčka k možnostem trasy postupu:
   1. Aigen – Ulrichsberg – Zvonková – Láz – Horní Planá nebo2. Aigen – Kyselov – Dolní Vltavice – Horní Planá).
   
   Němci se pokusili vyhodit most přes řeku. Jeden jeho konec byl dole ve vodě, ale mohli jsme jej pěšky přejít. Poté, co jsme do města vstoupili, zbylí němečtí vojáci nekladli žádný odpor. Nepřítel zde nechal své dělostřelecké zbraně na místě a nezdržoval se jejich ničením, možná chyběl čas. Zpravidla se totiž snažili zničit vše, co po sobě zanechali.
   Brzy po našem vstupu do Horní Plané jsme našli tři americké vojáky, kteří byli Němci zajati jen před několika dny. Všichni byli zraněni a posláni do jedné ze dvou nemocnic ve městě. Řekli nám, že byli zajati, když byli na hlídce, a byli z 5. pěší divize. Nikdy jsem neviděl šťastnější chlapce, než když tito byli na svobodě.
   Pozdě v noci jsem dostal vysílačkou zprávu, že se mám dostavit na velitelství 1. praporu. Nikdy jsem nebyl v městečku, kde toto velitelství bylo (pozn. překladatele: zřejmě Knížecí Pláně).
   Byla velká tma, cesta nebyla značená a vůbec nebylo vidět na silnici. Nakonec jsem se po delší době jízdou po úzkých silnicích a stezkách lesem dostal na správnou cestu a konečně jsem se dostal na velitelství praporu. Bylo asi jedna hodina ráno, když jsem dorazil. Zeptal jsem se, v čem je problém a zjistil jsem, že o nic nejde. Při přenosu zprávy došlo k záměně příjemců. Jeden z poručíků protitankové roty si přál jen poslat zprávu. Moc mě to zase nepřekvapilo, protože tako naléhavé hovory se občas stávaly. Sgt. Schoenfeld a další voják, který tam již jednou byl, mě doprovázeli cestou zpět.
   Byla taková tma, že seržant byl na mnoha místech donucen vystoupit a jít pěšky před autem ve snaze najít cestu. Neznali jsme, kde je nepřítel, věděli jsme jen to, že byli rozptýleni po lesích. Měli jsme však to štěstí a dostali se zpět bez nehody.

7. května ráno, v pondělí 7. května, jsme slyšeli zvěsti, že válka skončila. Ten den jsme nebojovali. Věděli jsme, že jsme blízko Rusů a že nemůžeme jít dál, aniž bychom se s nimi nesetkali. Během dopoledne se zvěsti o konci války množily a v poledne jsme si již byli docela jisti, že je to hotové.
   Během dopoledne se jeden celý německý sbor, včetně generála, vzdal plk. Scottovi. Ukázalo se, že Němci se vzdávají na všech frontách.
   Odpoledne jsme přesunuli i plukovní velitelství (CP) do Horní Plané, kde jsme mohli získat uspokojivé ubytování. Měli jsme pocit, že to bude přinejmenším po nějakou dobu poslední pohyb a chtěli jsme, aby vojáci byli co nejlépe ubytováni.
   Noc předtím starosta dostal příkaz, aby shromáždil všechny zbraně a rovněž tak shromáždil všechny německé vojáky. Ukázalo se, že je docela kooperativní a bez otázek plnil rozkazy.
   Bylo to typické venkovské město, které si dovedu představit jako velmi klidné místo v době míru, zvlášť když tam nejsou žádní vojáci. Kvůli vyhozeným mostům musela být všechna vozidla směrována na míle daleko od cesty, aby se dostala do města. Za krátkou dobu však naši ženisti s pomocí civilistů dokázali most opravit, aby jej bylo možné použít.

8. května Dnes bylo oficiálně oznámeno, že válka v Evropě skončila. Všichni jsme byli velmi vděční a šťastní, ale tak či onak jsme nemohli oslavovat. Bylo těžké si uvědomit, že to ve skutečnosti skončilo. Byli jsme již tak dlouho ve válce, že jsme si nemohli pomoci, ale cítili jsme, že bychom se měli vydat dál a dobývat nová území.