Podivuhodný příběh seržanta Joseph R. Beyrle

Připravil František Jána.

Joseph R. Beyrle se narodil v městě Muskegon, Michigan, 25. srpna 1923. V první třídě Joe ve škole bojoval se svou angličtinou. Jeho prarodiče emigrovali do Spojených států z Bavorska (jižní Německo) a tak se doma mluvilo stejně často anglicky jako německy. Joe byl barvoslepý a tak často prožíval mnoho perných chvil. V té době mu jeho matka musela kontrolovat, že má na sobě správný pár ponožek.

Stejně jako mnoho Američanů té doby i Beyrleova rodina se snažila vyžít během velké hospodářské krize. Krach burzy v roce 1929, signál počátku desetiletí dlouhého období globální hospodářské nestability. Roku 1933 dosáhla nezaměstnanost ve Spojených státech dvacet pět procent. V pozdějších letech Joe vzpomínal na dobu, kdy on a jeho rodina museli čekat v dlouhých frontách, aby dostal vládní přebytek potravin.

Dva z jeho starších bratrů, John a Bill, se zapojili do pracovního programu s názvem „Civil Conservation Corps (CCC)“, kde mladíci ve věku osmnáct až dvacet osm let, mohli najít práci ve stavebnictví, zahradnictví a veřejných pracích. Od roku 1933 do roku 1942 více než tři miliony Američanů pracovali v CCC.

John a Bill Beyrleové strávili většinu svého času výsadbou stromů v horním poloostrově Michiganu. Polovinu svého výdělku poslali rodině domů, ale to nestačilo, aby zachránili svůj dům před věřiteli. Beyrleovi byly vystěhováni, ale naštěstí Joeova babička si všech devět členů rodiny vzala k sobě domů. Pomoci rodině se snažili všichni starší sourozenci i Joe, který přestal chodit do školy, a hledal zaměstnání. Joe si našel práci v místním holičství. Ale rodiče chtěli, aby alespoň jedno z jejich dětí absolvovalo a tak ho přinutili zůstat ve škole a získat diplom.

Joseph Beyrle odmaturoval v Saint Joseph 7. června 1942. Byl zvolen maturanty jako nejlepší a nejvíce informovaný, temperamentní třídní žralok. Joseph byl také nadaný sportovec, který vynikal v baseballu. Běhal jednu míli do pěti minut, výkon, který zaujal pozornost vedení školy. Joeovi bylo nabídnuto stipendium na univerzitě Notre Dame v South Bend, Indiana. Tam by hrál baseball za the Fighting Irish. I když to byla úžasná příležitost, Beyrleovi se rozhodli odmítnout stipendium, aby Joe mohl vstoupit do armády Spojených států.

O pouhých šest měsíců dříve, byli Američané šokováni zprávou o japonském útoku na Pearl Harbor. 7. prosince 1941, kdy dvacet lodí z americké tichomořské flotily bylo potopeno nebo poškozeno a více než 2 400 Američanů zahynulo v překvapivém útoku japonského císařského námořnictva. Den po Pearl Harboru, americká vláda oficiálně vyhlásila válku Japonsku. 11. prosince nacistické Německo a fašistická Itálie ve spojenectví s Japonci, vyhlásili válku Spojeným státům.

Amerika, nyní aktivně zapojena do světové války povolávala miliony občanů po celé zemi, buď dobrovolně, nebo povolávacím rozkazem do vojenské služby. Z 16 milionů Američanů, kteří během druhé světové války sloužili v amerických ozbrojených silách, bylo více než 10 milionů branců. Joe se rozhodl dobrovolně, neboť věřil, že by byl dříve či později stejně povolán. V Muskegonu jeden náborový plakát upoutal jeho pozornost. Líčil výsadkáře americké armády, vyzbrojené samopaly Thompson balící padák po skoku z letadla. Tučný text v dolní části plakátu zněl: „Skoč do boje.“ Toto podprahové sdělení inspirovalo Josepha Beyrleho stát se výsadkářem.

V náborovém centru Joe musel přiznat, že je barvoslepý. To byl pro něj potenciálně vážný problém. Uvnitř dopravního letadla, červená a zelená signální světla, vyzývají parašutisty k přípravě a pak skok z letadla. Joeův náborový seržant se ho zeptal, zda někdy dostal pokutu za jízdu na červenou. Beyrle odpověděl: „Ne“.
„Pak se neboj,“ řekl seržant, „tucet chlapů tě bude tlačit ven, když se změní světlo.“ S razítkem „Schváleno“ na žádosti byl Joseph Beyrle přijat do armády Spojených států.

Během krátkého pobytu v Camp Custer, Michigan, Beyrle a desítky dalších nováčků bylo přiděleno k 506th para-pěchotnímu pluku (PIR) 101st Airborne divize. Odtud se nahrnuli do vlaku určeného pro camp Toccoa, Georgia, kde podstoupí výcvik. Po třech dnech cestování Beyrle a ostatní rekruti dorazili na rozlehlý armádní tábor v krásné, ale vzdálené oblasti severovýchodní Georgie, jen s výhledem na město. Vojenská základna byla Hora s názvem Currahee, což v Cherokee znamená „Stand Alone“. Currahee se stala mottem 506th PIR a byl často slyšet jako válečný pokřik, který křičeli parašutisté na bojišti, nebo při seskoku z letadla. Ti, jako Beyrle, kteří sloužili v 506th je přezdívali „Currahees.“

Původně byl Camp Toccoa cvičák pro několik leteckých jednotek. Je ironií, že místní městské letiště bylo příliš malé pro armádní transportní letouny C-39 a C-47, a proto výsadkové jednotky musely cestovat do Bromley a provést cvičný skok v letecké škole v Fort Benning. Více než 17 000 amerických armádních parašutistů bylo vyškoleno v táboře Toccoa, včetně mužů z roty, 2. praporu 506th pluku, kteří byli zvěčněni v románu a TV miniseriálu „Band of Brothers“.

Velitel pluku plukovník Robert F. Sink, chtěl založit 506th PIR jako elitní bojové jednotky. Za tímto účelem se tréninkový režim v Toccoa stal jedním z nejvíce vyčerpávajícím v americké armádě. Překážková dráha nabízela sekce, kde se parašutisté museli plazit pod ostnatým drátem, v zabalených vepřových vnitřnostech, simulující hrůznou povahu válčení. Protože tábor neměl střelnici, stážisté museli mašírovat třicet mil do Clemson University v Jižní Karolíně na střelecký výcvik. Parašutisté spojovali tyto slalomové pochody a vyčerpávající výlety jako součást jejich kondice pro boj. Charakteristickým znakem výcviku v táboře Toccoa byl šesti-mílový běh na Currahee Mountain.

Jednoho dne po dlouhé době cvičení, Beyrle a ostatní byli na vynikající večeři v jídelně: špagety a masové koule s parmazánem a jako dezert jahodový koláč. Bylo to jako dárek a mnoho mužů, kteří vyrostli během velké hospodářské krize nikdy toto nezažili. Když dokončovali večeři, plukovník Sink a ostatní důstojníci vtrhli do jídelny z příkazem z kterého byli všichni překvapení: tři míle nahoru, tři míle dolů Currahee poklusem. Poselství bylo jasné; Buďte vždy ve střehu a očekávejte neočekávané..

1. prosince 1942 byl proveden test parašutistů Currahees, ve fyzické vytrvalosti. Pochod z tábora Toccoa do Fort Benning. Plukovník Sink po přečtení o jednotce v japonské císařské armádě, která překonala světový rekord na vzdálenost pochodu, věřil, že jeho muži by mohli být lepší. Za tři dny 506th pěší para pluk pochodoval napříč státem Georgia. 556 řadových vojáků, kteří jsou přiřazeny k jednotce, pouhých dvanáct nedokončilo tento marš.

Joseph byl lépe připraven pro těžkosti výcviku než většina ostatních, exceloval ve fyzické kondici i během svého mládí. Beyrle byl povýšen na technického seržanta aby nakonec dosáhl hodnosti seržanta. Specializuje se na komunikaci a demolice jako člen company 3. praporu 506th pluku. Byl také nadšeným parašutistou, který si vysloužil přezdívku „Jumpin‘ Joe.“ Po téměř roce tréninku Currahees byli převezeni do Camp Shanks, New Yorku, kde se připravovali pro nasazení v zahraničí.

Camp Shanks, nacházející se severně od New York City, byl hlavním bodem pro nalodění amerických vojáků na cestu do Evropy. Vysloužil si přezdívku „poslední zastávka z USA“. Po krátkém pobytu v New Yorku Beyrle a jeho kamarádi cestovali na východní stranu přístavu na 42nd Street na Manhattanu, kde nastoupili na starý britský luxusní parník HMS Samaria. Po vyplutí ven do Atlantiku, se k lodi připojil velký konvoj z pobřeží Long Islandu, který přepravoval americké vojáky a zásoby do Velké Británie. Konvoj byl střežen torpédoborci a spojeneckými letadly na ochranu před možnými útoky německých ponorek, které se stále plížily Atlantikem.

17. září 1943 přesně jeden rok poté, co Joseph Beyrle vstoupil do americké armády, 506th PIR přijel do Liverpoolu, Anglie. Odtud byli převezeni do města Ramsbury, západně od Londýna. Pro následujících devět měsíců byli Currahees školeni k účasti na spojenecké invazi nacistické okupace Evropy, kódovým označením operace Overlord. Američtí výsadkáři provedli řadu bojových cvičení na venkově Anglie, zatímco spojenecké pozemní jednotky cvičily obojživelné přistání podél britského pobřeží.

V dubnu 1944, byl Joseph Beyrle jeden ze tří parašutistů, vybraných z 506th pěší pluku k účasti na tajné misi do nacisty obsazené Francie dodávat zlaté mince francouzskému odboji. Uprostřed noci byl vysazen poblíž města Alencon v Normandii, kde navázal kontakt s odbojem. O deset dní později tajně letěl zpět do Anglie, Němci nic nezaregistrovali. O měsíc později, seržant Beyrle seskočil do Normandie znovu, doručit zlaté mince francouzskému odboji. Nedlouho poté, co se vrátil ke své jednotce v Ramsbury, celá jižní Anglie byla uzavřena. Muži pracovali s omezením jen pro jejich pracovní oblast, byl přerušen veškerý kontakt s okolním světem. Bylo vynaloženo mimořádné úsilí zajistit a uchovat v tajnosti umístění invazních vojsk před německou rozvědkou. Dokonce i spojenecká vojska, která strávila více než rok přípravou na invazi, nevěděla kde bude vylodění. Pouze v nejvyšších vrstvách velení spojeneckých vojsk se vědělo o plánech pro operaci Overlord. V předvečer D-Day, seržant Beyrle a jeho druhové konečně věděli kde se vylodí: Normandie, Francie. Ironicky to byl Joeův třetí skok do této oblasti.

Němci konali přípravy k odražení spojenecké invaze tím, že budovali Atlantický val, impozantní série pobřežní obrany táhnoucí se od Biskajského zálivu a podél západní Francie do arktického pobřeží Norska. Spojenecká rozvědka usoudila, že Normandie je nejslabší části Atlantického valu. Spojencům se podařilo podvodně přesvědčit Němce, kteří tomu věřili, že invaze bude kdekoliv, jen ne v Normandii.

Operace Overlord vyzvala 24 000 amerických, britských, kanadských a francouzských výsadkářů seskočit hluboko za nepřátelskou linií po půlnoci. Jejich úkolem bylo zajistit klíčové body a eliminovat německé pozice mimo pláže, kde měli přistát za úsvitu téměř 132,000 spojeneckých vojáků. Oblast v Normandii určena jako Utah Beach představovala západní křídlo spojeneckých sil (Allied assault). 101st Airborne Division byla přidělena k zajištění čtyř kritických cest nedaleko pláže, blokovat všechny německé protiútoky a zajistit rychlý postup vojsk USA, která připlují na Utah Beach. Ostatní úkoly zahrnovaly odstranění německých strongpoints (silných bodů), přerušení nepřátelské komunikace a vytvoření předmostí přes řeku Douave. 5. června 1944, po dnech plánování, přípravy a čekání v omezených prostorách se parašutisté konečně dočkali. Jako součást masivní armády, která lodí přepluje přes Lamanšský průliv na pláže Normandie, transportní letouny naplnili nebe přepravující výsadkové prvky k jejich určenému místu boje. Joe Beyrle napsal do svého deníku:

„Letěli jsme přibližně devadesát minut z Anglie do Normandie, když začala střílet německá artilerie přibližně v 700 metrech. Několik letadel bylo zasaženo, vybuchly, nebo havarovala. V tu chvíli jsme dostali povel stand-up (vstát) a zaháknout padák, redlight (červené světlo), greenlight (zelené světlo) a skočil jsem ve 400 metrech a přistál na střechu kostela v Saint-Come-Du-Mont a pod palbou z kostelní věže, sklouzl na cestu přes hřbitov kolem kostela, přes zeď a zamířil k našemu cíli, který byl dva dřevěné mosty přes řeku Douave za Utah Beach. Němci zapálili dům v oblasti kde jsem vyskočil a stříleli na letadla, které nás doprovázely.“

506th byl roztroušený po celé oblasti. Pouze plukovník Sink, stejně tak 1. prapor přistáli poblíž jejich přiřazeného místa seskoku. Po přistání na střechu kostela, seržant Beyrle zjistil, že je úplně sám. Byla hluboká tma a německé jednotky byly v lesích v celé oblasti. V naději, že narazí na jeho kolegy výsadkáře, rozhodl se pro směr k přiřazenému cíli u řeky Douave. Na cestě Beyrle provádí druhý úkol, který má ztížit německým silám postup. Ozbrojen náloží, Joe vyhodil do povětří městskou elektrickou rozvodnu Saint-Come-Du-Mont. Manévrováním v křovinách Normandie, omylem upadl do kulometné jámy, obsazené desítkou německých výsadkářů. Teď válečný zajatec, seržant Beyrle, byl převezen do německé kanceláře k výslechu.

Němci byli ohromeni zprávami o výsadku po celé Normandii. Chaos a zmatek. 82nd a 101st Airborne byla roztroušena po celém regionu na malé skupiny výsadkářů. Jednali nezávisle, mstili se za zastřelené kamarády při seskoku na padácích, ničili klíčová silně obsazená kulometná hnízda, přepadávali Němce v jejich strategických pozicích. Zatímco hlavního cíle nebylo dosaženo, letecké jednotky hrály zásadní roli při odporu Němců. Za svítání spojenci úspěšně provedli obojživelné přistání na pobřeží Normandie a získali oporu, od které spustili další fáze jejich kampaně, s cílem osvobodit Evropu.

Němci zajatý seržant Beyrle a dalších několik zajatců, zachycených během invaze v Normandii, pochodovalo směrem k městu Carentan. Při pochodu se dostali pod dělostřeleckou palbou od postupující americké jednotky. Během ostřelování Joe byl zasažen šrapnelem do levé hýždě při skoku do nedalekého příkopu. Volání o pomoc se ozývalo příkopem od dvou amerických válečných zajatců, kteří měli ustřeleny nohy. Když německá hlídka chtěla znovu postavit raněné na cestu, Joe a dva další zajatci se rozhodli dát se na útěk. Když se ztratili z očí hlídce, bloudil hodiny s ostatními v Normandských plotech, dokud ho znovu nechytli Němci.

Opět v rukou nepřítele, seržant Beyrle a další američtí zajatci byli hnáni do města St. Lo. Zajatce na cestě bombardoval americký stíhací letoun, ale naštěstí tam nebyly žádné ztráty. Později té noci, St. Lo bylo bombardováno the US Army Air Force, takže většina města byla v troskách. Kupodivu ani jedna bomba nezasáhla oblast, kde byli drženi váleční zajatci. Druhý den Beyrle a ostatní zajatci pochodovali do vesnice Tessy Sur Mur. Nedaleko byl klášter, který Němci proměnili na vězeňské zařízení, které bylo nazváno „Hladový Kopec“.

Vyšetřovatelé byli zvláště krutí k Beyrlemu, když se dozvěděli, že byl německého původu.

„Jsem vyslýchán 20-24 hodin denně; odpovídám na všechny obvyklé otázky. Proč já, Němec, bojuji za Židy, Roosevelta a Morganthaua proti vlastním lidem? Jednou, během výslechu byl zavolán německý důstojník SOB a probudil jsem se o několik dní později v nemocnici s velkou bolestí hlavy a později jsem byl převezen zpět do kláštera“.

Příštích několik týdnů, seržant Beyrle vydržel vyčerpávající léčbu jako americký POW (zajatec). Dali ho na manuální práci s dalšími vězni, pomáhá Němcům znovu sestavit poškozené železniční tratě v severní Francii, které byly neustále bombardovány spojeneckými letadly. Později byl přemístěn do skladu nedaleko Paříže, kde s ostatními zajatci byl dva týdny s trochou jídla a vody. Po vyčerpávajícím pochodu ulicemi Paříže, Beyrle byl určen do vlaku, který převážel zajatce východ. Vagóny byly přeplněné za nehygienických podmínek. Během cesty spojenecký stíhací letoun zaútočil na vlak s krupobitím kulek. Uvnitř Joeova dobytčáku bylo zabito několik válečných zajatců a dva tucty zraněných. Ale vlak nezastavil a zajatci zůstali zamčeni uvnitř pět dní, až do dosažení konečného místa určení. Když vlak konečně zastavil a dveře byly otevřeny, zajatci se ocitli na Stalag XIIA v Limburgu, Německo. Tady byl seržant Beyrle registrován jako POW, vzhledem k jeho sériovému číslu se mohl oholit, vysprchovat a měl možnost napsat domů. O několik dní později, Němci převezli vězně dále na východ. 17. září 1944 Beyrle dorazil na Stalag IIIC v Alt Drewitz, Německo (dnešní Polsko), jen pětačtyřicet mil na východ od Berlína. Jeho skupina byla první z více než 2000 amerických válečných zajatců, kteří skončili v tomto táboře. Francouzi, Britové, Sověti, Italové, Srbové a Belgičané. Jednoho dne při práci mimo tábor, se vězni pokusili ukrást brambory z vozu. Německá stráž začala střílet. Byl zabit jeden POW a Beyrle byl střelen do pravé paže.

Zajatci zde vedli časté diskuze o možnosti úniku. Seržant Beyrle byl členem výboru skupiny vězňů, kteří byli zodpovědní za bezpečnost a útěky. Zjistili, že několik plánů vymanit se z tábora bylo zmařeno, neboť Němci byli informování z vnitřního zdroje. Chtěli-li zjistit identitu „Krtka“ (práskače) výbor rozhodil nepravdivé informace aby vysledoval zdroj Po vězeňském vojenském Tribunálu, byl nalezen podezřelý vinným a popraven za zradu. Později bylo zjištěno, že dotyčný GI (voják) byl německé národnosti, který byl dosazen mezi vězně jako špión. Nedlouho po „Krtkovi“, Beyrle začal přemýšlet o svém vlastním útěku.

„Po diskusi jsme přišli s plánem úniku, který jsme vzali do výboru. Bylo to docela jednoduché. Nabídl bych jednomu ze strážných, kteří chodí kolem ostnatého drátu deset balení cigaret, když nám vystříhá díru, až přejde jeho nástupce na post. Po několika schůzkách s tím souhlasil, že dostane pět balíčků před a pět balíčků po našem útěku“.

Jednou v noci, Joe Beyrle a dva jeho kolegové GIs se prořezali přes drátěný plot poté, co dali cigarety strážnému. Když se octli mimo dráty, jejich cesta vedla kolejištěm jižně od tábora. Každý večer, od devíti do jedenácti, tu stojí vlak, který podle jednoho z jejich zdrojů, jede na východ přes Polsko. Doufají, že naleznou kontakt polského odporu nebo ruské armády postupující z východu. Beyrle a kolegové zajatci, Brewer a Quinn, se vplížili do německého nákladního vlaku, který po několika hodinách zastavil. Když se dostali ven, s hrůzou zjistili, že vlak je vzal do Berlína, hlavního města nacistického Německa.

Uprchlí zajatci byli ukryti v nákladním autě po celý den, dokud se setmělo. Té noci, britské bombardéry z Royal Air Force napadly město a způsobily rozsáhlý zmatek. Při útěku přes kolejiště, muži narazili na staršího německého dělníka. Beyrle mu vysvětlil svou situaci a nabídl pár balíčků cigaret výměnou za jeho pomoc. Po chvilkovém napjatém jednání souhlasil stařec s pomocí. Vyčerpaní uprchlíci dostali dočasné útočiště, nějaké pivo a jídlo. Následující noci, dělník z loděnice ukryl uprchlé válečné zajatce v jeho voze, aby je odvezl k setkání s příslušníky německé podzemní organizace. Beryle, Brewer a Quinn byli zavedeni k několika německým občanům, kteří slíbili, že jim pomohou uniknout na západ.

Následující ráno, zatímco se schovávají v podzemní skrýši, uprchlíci se polekali zvuky výstřelů a výkřiky seshora. Skupina ozbrojených Němců zaútočila na budovu a spěchala do sklepa. Beyrle a jeho kamarádi byli znovu chyceni neslavnou tajnou státní policií. Joe vypráví:

„Příštích sedm až deset dní jsme zjistili, že všechno, co jsme slyšeli o gestapu byla pravda. Byl jsem vyslýchán, mučen, kopán, zavěšen za ruce dozadu, rány bičem,údery přes klouby a pažbou pušky do zad. Už jsem si myslel, že už nemohou,vymyslet jiné způsoby, jak vás mučit. Když jsem upadl do polo-vědomí, oni začali znovu. To trvalo mnoho dní a pak vás hodili do chladné, tmavé buňky, bez soc.zařízení, špinavé od předchozího uživatele“.

Po mnoha dnech brutálního zacházení, přišla skupina důstojníků německé armády do ústředí gestapa, aby uvolnila uprchlé válečné zajatce, tvrdíce, že jsou pod jurisdikci armády. Tři muži byli ušetřeni dalšího trápení gestapem, ale nakonec byli převezeni zpět do Stalag IIIC. Každý muž byl umístěn v malé buňce na třicet dní samotky s hubenými příděly potravin a vody. Teploty dramaticky klesly s nástupem zimy a hrozilo umrznutí k smrti. Naštěstí všichni tři muži byli propuštěni po týdnu v samovazbě, při návštěvě Členů červeného kříže a ta zasáhla jejich jménem.

V lednu 1945 seržant Beyrle opět uvažuje o útěku. Vězni měli v kasárnách vysílačku, ze které slyší nejnovější válečné zprávy. Nejnovější informace byla, že sovětská vojska Rudé armády rychle postupují přes Polsko. O tři a půl roku dříve, nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, obrovské území a zdrojů. Po epickém vítězství u Stalingradu 2. února 1943 Rudá armáda se neúprosně tlačí na západ, Němci prchají ze Sovětského svazu. Koncem roku 1944 sovětská vojska osvobodila většinu území, po celé východní Evropě. 12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda masivní útok od řeky Visly ve středním Polsku směrem k řece Odře ve východním Německu. Varšava připadla Rusku 17. ledna, následován Krakov a Lodž 18 ledna. Během pár dnů bylo sovětské vojsko na německém území. Beyrle dospěl k závěru, že jeho největší naději na svobodu je vytvořit si kontakt s Rusy.

Po dlouhém dohadování Beyrle, Brewer a Quinn přišli s dalším smělým plánem na útěk. Zatímco budou stát na cvičném nástupu, jeden z nich si vymyslí záchvat a další dva poběží pro nosítka.Všichni tři pak zamíří do lékárny, zatímco ostatní váleční zajatci ve dvoře se začnou prát, aby rozptýlili stráže. Plán byl blízko k dokonalosti, Němci byli zaujati rozruchem ve dvoře, Beyrle a Brewer vzali Quinna na nosítka a uháněli branou směrem k lékárně, ale jakmile zmizeli z dohledu, schovali se uvnitř sudů v zásobovacím vozíku.Ten se dal do pohybu z kopečka ven z tábora.

Kousek od tábora, se ale vozík převrátil na vyvráceném kamenu v prudké zatáčce z kopce a tři pasažéři vypadli i se sudy, které se kutáleli po zemi. Uprchlíci se rozběhli a německé stráže zahájili palbu a zastřelili Brewera a Quinna. Němci pak pustili své hlídací psi, ale Beyrle byl schopen utéci do nedalekého potoka, kde psi ztratili jeho pach. Joe utekl potřetí ze zajetí cestou na východ v naději dosažení ruské linie.

Příští tři dny seržant Beyrle opatrně manévroval po cestě přes německé území. Mezitím se stupňují zvuky děl a střelba a každým okamžikem přichází frontová linie. Joe, skrytý uvnitř seníku ve stodole, mezi těžkými boji vojáky Wehrmachtu a Rudé armády. Po chvíli začal slyšet zvuky tanků rostoucí blíže. Nakonec bylo slyšet hlasy za stodolou, nikoliv německé hlasy, ale ruské. Průzkumná jednotka 1. armády dosáhla jeho pozice. Beyrle vyšel s rukama vzhůru, opatrně kráčel směrem k Rusům, kteří měli své zbraně, namířené na něj. Pozvedl balíček cigaret americké Lucky Strike a křičel jediné slovo které znal v rusky: Americanski Tovarish! (Americký soudruh). Přirozeně sovětská vojska byla nedůvěřivá, ale po několika napjatých okamžicích, ho přivedli k jejich velícímu důstojníkovi.

Seržant Beyrle byl ohromen, když viděl, že tato jednotka používala americké tanky M4 Sherman, které byly poslány do SSSR v rámci zákona o půjčce a pronájmu. Byl ještě víc překvapen, že ruský velitel je krásná mladá žena, zasloužilý důstojník Rudé armády, který velel a měl velkou úctu mezi svými vojáky. Je známo, že jako „the Major,“ se vší pravděpodobností byla Aleksandra Samusenko, legendární tanková velitelka, která získala řadu ocenění za statečnost, včetně Řádu rudé hvězdy za zničení tří německých tanků Tiger během bitvy u Kurska . Joe napsal:

„Řekl jsem jí, že jsem americký parašutista, který byl zajat a chtěl jsem se k nim připojit a jít s nimi do Berlína zabíjet nacisty. Po řadě konzultací mezi ní a sovětským komisařem, mi bylo umožněno připojit se k nim a dostal jsem ruský samopal s kulatým bubnem. Druhý den ráno, za velmi těžkého dělostřeleckého boje v oblasti Západ, nechali jsme farmu a zamířili na západ. Byl jsem Američan, v trestaneckých hadrech POW na americkém Shermanu a velitel tanku byla žena!“

Příštích pár dní jsme se nadále tlačili na západ, směrem na Berlín. Seržant Beyrle se rychle ukázal být cenným přínosem pro Rusy, pomocí své dovednosti v demolicích při pomoci vyhodit do povětří stromy, které bránily jejich postupu. Po bojích v několika bitev přes východní Německo, předvoj První Tanková armády se ocitl v blízkosti Joeova bývalého zajateckého tábora Stalag IIIC. Po cestě osvobodili skupinu amerických válečných zajatců, kteří byli nuceni německými vojáky pochodovat na východ. Bohužel dva trestanci byli zabiti během boje. Druhý den, Beyrle a Rusové zaútočili na táborovou stráž a osvobodili tisíce spojeneckých válečných zajatců. Po zajištění oblasti, ruští důstojníci zavolali Beyrleho na německé velitelství.

„Rusové měli nějaké americké výbušniny a nevěděli, jak je použít na trezor.Zavolali mě,abych otevřel velký trezor v kanceláři.Měli zájem o fotoaparáty, hodinky, prsteny a ruské rubly. Ostatní většinu amerických dolarů a invazní měny, stejně jako kanadské dolary, britské libry a francouzské franky mi nechali. Měl jsem brašnu velkou jako tři vaky na šaty s měnou, kterou jsem si přivázal na zadní stranu našeho tanku. Také jsem našel můj POW záznam a fotografii, které jsem přivezl domů“.

Po osvobození Stalagu IIIC, pokračoval seržant Beyrle na západ s jeho ruskými soudruhy až se dostal do Berlína. V příštích dvou týdnech bojoval jako voják Rudé armády s 1.strážní Tankovou armádou a byl svědkem nejkrutějších bojů. Sovětská vojska postupovala v drtivé síle a číslech, ale odpor byl intenzivní jak německé síly zoufale bojovali na obranu vlasti.

Jednou ráno začátkem února, seděl Beyrle za jízdy na tanku Sherman jen pár kilometrů od Berlína, když náhle skupina Stuka střemhlavých bombardérů z německé Luftwaffe se snesla k útoku. V nastalém chaosu byl Joe vážně raněn, nejdříve ztrátou krve ztrácel vědomí a ruský lékař mu pomohl do zázemí. Skončil mezi desítkami zraněných vojáků Rudé armády v sovětské vojenské nemocnici v Landsberg der Warthe, Německo ( Gorzow, Polsko).

Jednoho dne, v nemocnici, byl poctěn návštěvou zvláštního hosta. Seržant Beyrle si všiml, že mnoho pacientů se snaží stát, takže také vstal. Joe byl ohromen, když viděl, odkud VIP návštěvník prochází. Byl to maršál Georgij Žukov, nejvíce vyznamenaný vojenský velitel v historii Sovětského svazu. Žukov byl veterán z 1. světové války, ruské občanské války a sovětsko-japonské pohraniční válce. Během druhé světové války se účastnil mnoha kampaní, včetně Leningradu, Moskvy, Stalingradu, Kursku, Ukrajiny, Běloruska, Polska a Berlína. Byl také jeden z jen dvou mužů, který kdy získali prestižní titul, hrdina Sovětského svazu čtyřikrát.

Maršál Žukov pozdravil hospitalizované vojáky a byl překvapen, když narazil na Američana. Prostřednictvím tlumočníka vysvětlil Beyrle Žukovi, kdo je, odkud přišel a jak skončil boj s Rudou armádou. Příběhem fascinován, ruský generál slíbil, že mu pomůže dostat se domů.

Druhý den, seržant Beyrle dostal neuvěřitelnou zprávu, aby přijel do Moskvy. Po několika dnech cestování přes válečné Polsko, nastoupil do lazaretního vlaku, který jej zavezl do Sovětského svazu. Na okraji Moskvy, Beyrle byl provázen městem ruským plukovníkem na americké velvyslanectví, na historickém Rudém náměstí. Jeho očekávání přijetí se rychle obrátilo v pochybnost a nedůvěře, když Joe byl přiveden do místnosti, kde ho dva důstojníci armády USA vyslechli v přítomnosti stráže US Marine, stojícími u dveří. Když se Joe zeptal, proč jsou tam tito ozbrojení mariňáci, důstojníci uvedli, že podle jejich záznamů, Joseph R. Beyrle byl zabit v akci 10. června 1944.

Když byl seržant Beyrle zajat v D-Day, německý voják mu sebral jeho psí známky. Američtí vojáci později objevili tyto známky na neidentifikovaném těle poblíž jedné vesnice v Normandii. Do Muskegonu v Michiganu, armáda poslala telegram jeho rodičům s oznámením, že je mrtvý. Na jeho pohřbu pohřbili prázdnou rakev a náhrobní kámen s jeho jménem na něm. Joe ale poslal pohlednici z tábora Stalag XIIA v provincii Limburg a jeho rodiče věřili, že jejich syn byl stále naživu. Po pár dnech výslechu na velvyslanectví USA v Moskvě, se potvrdila jeho totožnost jako seržant Joseph R. Beyrle.

Po zajímavém pobytu v Moskvě, se seržant Beyrle připojil k tuctu nově osvobozených zajatců na cestu do sovětského přístavu Oděsa na Ukrajině. Odtud nastoupili na loď, která je vzala přes Černé moře do Istanbulu v Turecku a pak do Port Saídu, Egypt. Po krátkém pobytu, Američané přešli na loď HMS Samaria, stejná britská loď, která přivezla Joa do Anglie v roce 1943. Z Egypta bývalý válečný zajatec se plavil do Neapole/ Itálie/, kde Beyrlemu odoperovali ve vojenské nemocnici šrapnel z jeho těla. 1. dubna 1945 Joe opustil Itálii na dlouhou cestu zpět do Spojených států. 21. dubna seržant Beyrle konečně dorazil domů do Muskegonu, kde zažil uplakané, ale šťastné shledání s rodinou a kde pro něj neuvěřitelná cesta konečně skončila.

V Evropě americká, britská, francouzská a kanadská vojska vtrhla do srdce nacistického Německa, zatímco Sověti se přihnali z východu. 25. dubna 1945 americká a sovětská vojska se setkali na řece Labi u Torgau, Německo v symbolickém setkání mezi východem a Západem. O pět dní později Adolf Hitler spáchal sebevraždu v jeho bunkru v Berlíně, zatímco německé a sovětské vojsko bojovalo krvavě v ulicích města. 7. května nacistické Německo bezpodmínečně kapitulovalo spojeneckým silám. Následující den vešel do dějin jako vítězství v Evropě den (den osvobození) Victory in Europe Day (VE Day) a miliony lidí po celém světě slaví konec války. V tomto dnu se Joe zúčastnil v masivním vítězném průvodu lidí ulicemi Chicaga, Illinois.

Bohužel Aleksandra Samusenko, ruský tankový velitel, který přijal Beyrleho do své jednotky, nezažil konec války. Byla zabita v akci na 3. března 1945, v obci Zulzefirz, Německo, což je nyní část dnešního Polska. Bylo jí teprve dvacet tři let.

28. listopadu 1945 Joseph R. Beyrle byl čestně propuštěn z armády kvůli zranění, které utrpěl během války. Začal pracovat pro firmu a stal se vedoucí expedice Manufacturing Corporation Brunswick. 14. září 1946 si Joe Beyrle vzal svou milou JoAnne a měli spolu dceru a dva syny. Po stopách svého otce, Joseph Beyrle II sloužil čestně ve válce ve Vietnamu jako výsadkář s 101st Airborne Division. Druhý syn John Beyrle pokračoval v kariéře a stal se americkým velvyslancem v Rusku od roku 2008 do roku 2012.

Joseph Beyrle je jediný známý člověk,který bojoval za Spojené státy a Sovětský svaz během druhé světové války.

6. června 1994, během 50 výročí vylodění Joe byl pozván na zvláštní obřad v Bílém domě ve Washingtonu, kde byl vyznamenán medailí od amerického prezidenta Billa Clintona a ruského prezidenta Borise Jelcina. V pozdějších letech úzce spolupracoval s veterány zahraničních válek (VFW) a Americká legie. Jeho příběh je předmětem dvou nejprodávanějších biografií, „Jednoduché zvuky svobody“ a“ za Hitlerovou linií,“ které sepsal Thomas Taylor.

12. prosince 2004 Joseph Beyrle byl na návštěvě Toccoa, Georgia, kde se absolvoval výcvik jako výsadkář. Ten den zemřel ve spánku na srdeční selhání ve věku osmdesát jedna let. Byl pohřben ve Virginii, na Arlingtonském národním hřbitově se všemi vojenskými poctami. V roce 2005 byla zhotovena pamětní deska na jeho počest v kostele v Saint-Come-du-Mont, Francie, kde přistál v Normandii. V roce 2010 se uskutečnila putovní výstava, věnovaná životu Joa Beyrle v několika ruských městech Moskvy a Petrohradu. V muzeu USS Muskegon, Michigan, je jeho stálá expozice.

Příběh Josefa R. Beyrle je jedním z hrdinských a jedinečných příběhů druhé světové války. Jako mladý chtěl sloužit své zemi a netušil, že jeho cesta povede po celé Evropě a do armády jiného národa. Joe, nejen že měl tu čest sloužit jako elitní voják s jednou z nejvýznamnějších jednotek v amerických dějinách, ale i pod velením pozoruhodné ruské hrdinky. Joe popsal Aleksandru Samusenko jako symbol odvahy a statečnosti sovětského lidu, během války. Spojené státy a Sovětský svaz byli nepravděpodobní spojenci během druhé světové války a toto nelehké spojenectví bylo spíše z nutnosti než z přátelství a hořká studená válka která následovala, přivedla oba národy na pokraj ozbrojeného konfliktu.

Konec