Klub, ještě než takto vznikl, byla vlastně parta “ Budějckých amerických kluků“, která sdružovala ty, kteří chtěli v ponurném komunistickém světě trochu frajeřiny a dát najevo svůj postoj k režimu, jak jinak než tím nejbližším co jsme zde z Ameriky po válce měli – vojenskými jeepy. Dostávali se k nim díky Mototechně, jedinou cestou v padesátých letech. Jedním z prvních těchto kluků byl Vojta Gall, další kluci, Ivo „Kiněra“, „Eda“ Edelmann a jeho brácha Karel,Jirka Prokop a jeho brácha Ivan, Tonda Mecera, Otta Balšán, Šimek Pepa, Eda Vrba, Jarda Sedláček. Protože to byli povětšinou bývalí trampové z chatových osad, jejich cesty jeepem vedly většinou do přírody a tak se vlastně zrodil jeepclub. Kromě starých součástek z jeepů a neustálé buzerace policajtů,se jen těžko sháněl náhradní díl a někde stojící zapomenutý jeep se buďto opravil, nebo posloužil na opravu jiného jeepu. Tak docházelo k tomu, že se použily některé díly třeba z Volhy, Moskviče. Mototechna byla prodejna, kam armáda nebo různé podniky posílaly jeepy když již dosloužily, nebo byly různě nepojízdné,nepotřebné s cílem na nich vydělat, přestože je stát dostal zadarmo od UNNRY. Dalším místem konce jeepů bylo šrotiště a díky bohu, že je všechny nesešrotovaly. Jejich stanovená cena byla cca 2.500 – 5.000.- tehdejší hodnoty a to dle stavu a pojízdnosti. Podniky,jako např. Jihočeské Mlékárny, KNV ČB, Teplárna, Pramen ČB, Pramen Kaplice, Agrostroj, Čs. Červ. Kříž atd. se zbavovaly nepotřebných a ideově nepřijatelných vojenských vozidel. Takto koupil svůj jeep i pan doktor Lavický, Svaťa Starhon, Jarda Vaclík, Zdeněk Boček, Pepík Ryšavý a přes další majitele „Pete“ Heřman, Jirka Měšťan, K.Kostohryz, Šírek, Vazač, Emil Nachlinger, Jirka Nekovář atd.
Bylo to celkem asi 18 jeepů. Vzpomeňme třeba Vencu Mrkvičku /Cerese/, Jirku „Padeho“ Havránka, Honzu Skláře, Láďu Záluského, Jáju Moravce, bráchy Ouřady, Yvese Zemana, Pavla Kalouska, „Bandasku“ Luďka Rosína, Jindru Švorce, Frantu Mezeru, Zdeňka Rebana, Vlastu Máčeho, Vojtu Marka a další.
To už byla sedmdesátá léta, někteří hoši emigrovali, jejich auta se dále stávala majetkem jiných a někteří se oženili a auta prodali. Dobře si všichni pamatujeme na týdny a roky strávené pod kapotou. Pamatuji i příběh jednoho kluka z Prahy, který mi vyprávěl Láďa Djukov o klukovi, který stavěl kompletně jeep doma v bytě v prvním patře. Dole na dvoře ho rozebíral a renovované díly odnášel domů k montáži. Byl šťastný, že může dlouho do noci dělat doma, aniž by musel někam chodit. Toto dělal pět let. Bydlel s matkou, svobodný a tak si to asi mohl dovolit. Problém nastal, když se radoval po pěti letech z vykonané práce a řešil jak dostat auto z bytu. Dříve bydlel na kraji ulice z minimální zástavbou okolních domů. Nakonec vyboural okna a meziokenní zdivo, kamarád který jezdil s jeřábem přijel do ulice s novými domy. První překvapení majitele jeepu, který nevnímal okolí pět let. Jeřáb se jen těžko vešel do ulice aby vytáhli jeep ven. Problémovou situaci vyřešil po několika dnech tím, že vyboural celou stěnu domu. I tací nadšenci byli. Přišel rok 89 a vše se změnilo. Náš club tak mohl legálně pokračovat. První sraz obnoveného jeep clubu se udál na Rapšachu, v hospodě Jirky Skřivana ve Františkově 28.8.1999.
Jako první předseda byl zvolen Petr Sládek a zakládající členové byli Sláva Plášil, Píďa Pavlíček, Karel Kovář, Jirka Plza, Standa Brožka, Yves Zeman, Pišta Průša, Láďa Žižka.
Na toto místo jsme jezdívali pravidelně,protože tam byla nádherná příroda,perfektní koupání,a příjemná trempská hospůdka,kterou dokázali ocenit i OLDBOYS z Fort Hazardu, když tam na svých pěších túrách zavítali.
Do našeho clubu postupně přibyli i další členové a majitelé jeepů ,Venca Tittl, Marie Tvrzická, Zdeněk Sladký, Jarda Petrů, Karel Somberger, Standa Froněk, Pavel Krejčí, Pepík Němec, brácha Jenda,Sláva Chalupník, Radka Plášilová, Bobíš, Venca Pour, Jack, Aleš Tondl, Aleš Novák, Honza Komenda a mnoho dalších.
Jeep club malinko omládl, nicméně věk našich členů je důležitým článkem budoucnosti. Nyní club čítá 44 majitelů vojenských vozidel.
Jsou dochovány záznamy o celé řadě majitelů dle technických průkazů,jak se postupně během let prodávaly a nakupovaly nejen v jihočeském kraji, ale vlastně po celé republice. Zveřejnění by muselo být odsouhlaseno,nicméně je zajímavé, jak některé jeepy putovaly po republice u různých majitelů,aby se nakonec vrátili do jižních Čech.
První technický průkaz soukromého majitele pochází z roku 1951, kdy byl koupen od Výzkumného ústavu rybářství Vodňany.
Přeji našim vozům dobré a starostlivé majitele.
Yves, Jeep Club Jižní Čechy.
RADHOŠŤ 1967
MORAVSKÝ KRAS 1967
České Budějovice-srpen 1968 jemná provokace
České Budějovice-srpen 1968 Jirka Nekovář (22 let)
Chiclets, Jára Vaclík, Pilulka
bouračky i svatby v jeepu-Zdeněk Boček,Svaťa Starhon,Jitka Zemanová
bouračky i svatby v jeepu-Zdeněk Boček,Svaťa Starhon,Jitka Zemanová
BRNO 1971
MARTIN-NÍZKÉ TATRY 1972
setkání jeepařů z ČSSR VRBNO pod PRADĚDEM 1973
Yves a Ota Názler 1974
Yves a Ota Názler 1974
Klucí super.Jsem moc rád,že klub jede dál.Jen malou drobnost,prvním předsedou klubu-byl JIRKA PLZU. S pozdravem J.PLZA
S dojetím jsem si už po několikáté přečetl předcházející řádky a jako tehdy nejmladší člen prvního pražského JWC zavzpomínal na ty krásné doby. Zmínka o jednom z nejbližších mně kamarádů, Láďovi Djukovovi, mi vehnala slzu do oka. Bohužel, kamarádství netrvalo dlouho, protože Láďa tragicky zahynul. Dále pak velice rád zavzpomínám na Gustu Toufara, Mirka Pechara, Lubu Fikejze s manželkou, Emila Nachlingera, Petra Dvořáka, Pavla Pražáka (to byl ten kluk z příběhu, který stavěl po součástkách jeepa doma), Milana Wolfa a již na zmíněného Láďu Djukova a jeho manželku. Tato stará garda nestorů jeepařského hnutí se potom stala mým druhým domovem a rádcem při navracení mého jeepa do originálního stavu. S časným nebožtíkem Mirkem jsem též vydával klubový časopis a byla to nádherná léta mého života v klubovně Na Třebešíně … Derou se mi vzpomínky na další kamarády jako třeba Milana Ťoupalíka z Kutné Hory, Dušana Erlebacha ze Dvora Králové, a nebo pak na brněnského Jirku (Dědka) Trnku, se kterým mne pojilo asi pouto nejsilnější.
Jsem moc rád, že vám zůstaly nejen krásné vzpomínky a zažloutlé fotografie, ale že k nim přidáváte zážitky další …
Všechny srdečně zdraví
Dalibor Feuereisl, F.t.A.
Praha 10